Jak vlastně trénovat

30. ledna 2008 v 22:03 | by KaTachyon |  Agility
Tuhle mě na tréninku napadlo, jak je vlastně nejefektivnější trénovat? S dogdancingem si vím rady docela bez problémů, ale o agility znám tolik teorií a návrhů a mám zatím tak málo zkušeností, že prostě nevím, na co bych se měla zaměřit. Je lepší trénovat s trenérem nebo sám? Dělat sekvence nebo parkury? Snažit se vždycky běžet naplno? Mají se opravovat chyby? A když ano, jak? Kolikrát běžet jednu sekvenci?
Nevím, jestli vlastně někdo budete mít zájem o diskusi, nejspíš ne, ale kdyby přece, ráda se nechám inspirovat.

Ráda bych si myslela, že trénuji podle amerického vzoru. Nemůžu si tím být tak jistá, protože se orientuji jen z útržků, co najdu v Clean Runu nebo jinde, ale i v Americe jsou určitě velmi rozdílné přístupy k tréninku, stejně jako jinde. Například jsem narazila na holku s šeltií, kterou odmítli vzít na cvičák, protože si nehrála. Když ji tedy naučila aportovat, znovu ji vyhodili, protože se nepřetahovala. Tak ji nakonec naučila i to. Jsou cvičáky, kde neberou jiná, než "klasická" plemena (BC, šeltie, belgičáci). Určitě tam někdo cvičí jen překážky pro zábavu a jiní trénují celou svou metodu vedení, jako u nás třeba Martina Klimešová. Je běžné, pokud mají lidé vzadu na dvorku pár překážek nebo jezdí na víkendové (nebo delší) kurzy. A mezi všemi těmihle zmínkami a narážkami objevuji jen něco málo z přístupu jednotlivých trenérů a psovodů.
Obecně
Nedá se říct, že by clicker training byl všude samozřejmostí, ale je velmi známý a většina překážek a dovedností v agility se rozvíjí na základě principů operantního podmiňování. Většinou se postupuje od jednoduššího ke složitějšímu, tj. nepouští psa jen tak na houpačku, ale nejdříve s ním například cvičí jen balancování na pohyblivých předmětech a pak učí houpačku různě sníženou, rány o zem řeší mimo postupného pouštění například i podložením ručníky. Pokud učí komplexnější překážky, snaží se je učit zjednodušené nebo po částech - kratší slalom, sníženou kladinu nebo jen sbíhání/zastavování na sestupné části. Určité prvky trénují zvlášť a zjednodušené, nepustí psa jen tak na parkuru, aby ukázal co umí. Když běží nějakou sequenci, ví co na ní cvičí, proč a co chtějí naučit.
Snažím se tyhle zásady dodržovat a určitě nejsem jediná. Myslím si, že by se měl pes nejdříve naučit chodit, než začne běhat a nelíbí se mi, když někdo "hodí psa do vody a teprve potom zjišťuje, jestli umí plavat".
Když jsem například minulou neděli na cvičáku učila otočku o 180°, zkusila jsem následující postup:
Psovod naučil psa na stranové povely (které už pes uměl předtím) obíhat barel. Potom jsme dali blízko k sobě dvě bočnice od skokovek a pes je měl opět na stranový povel obíhat. Potom jsem k další bočnice postavila druhou, takže jsme měli dvě skokovky na jedné přímce, ale tyčky jsem dala jen na úroveň psových loktů. Opět na slovní povel obíhal bočnice, ale přitom musel i trochu skočit. A nakonec jsem zvedla tyčku na normální výšku.
Možná se to zdá zbytečně dlouhé a složité. Jenže mně se to líbí, protože pes za celou dobu se nikde nezasekl, nezastavil, neotáčel se špatně, odrážel se dobře. Neměl příležitost udělat chybu, takže byl jen odměňovaný a cvičení ho tím pádem bavilo, protože mu pořád rozuměl. A to se vyplatí.
Stejně tak jsem narazila i na názor, že cvičit zónu nejdříve na schodech a teprve pak na kladině je zbytečně zdlouhavé. Možná to tak vypadá, protože tenhle postup má více kroků, ale ve skutečnosti mu pes pořád rozumí, takže je úspěšný, tím pádem ho to baví a je rychlý a může rychle postupovat i s tréninkem. Raději strávím půl roku tréninkem a měsíc dolaďováním na závodech než měsíc tréninkem a půl roku mizerným závoděním.
Elaine Coupé psala v Clean Runu o tom, jak trénovala zóny (two-on/two-off s nose targetem). Nejdříve naučila celou kladinu, než začala s áčkem. To pochopitelně nějakou dobu trvalo, protože musela vychytávat spoustu chyb, než pes přesně pochopil, co se po něm chce. Když ale začala áčko, tak už věděl, za co dostane odměnu, takže se ho naučil mnohem rychleji a na houpačce pak dělat two-on/two-off prakticky sám, už ani nečekal na povel. Když s Wayem cvičím zóny na domácích schodech a pak je zkouším na venkovních (opět od začátku, takže jednodušší), Way postupuje venku rychleji, jistěji, nedělá tolik chyb, jako ve stejné fázi dříve doma, a mnohem více mi rozumí.
Cvičit od jednoduchého ke složitějšímu a propracovávat se neznámým k již naučenému má smysl.
Trenéři
Od té doby, co jsou Tachyoni na světě, trénujeme pohromadě s Honzou Smočkem. Je to super, protože Honza je hodně ambiciózní, ví, co chce, a taky, jak toho dosáhnout (ne každý má všechny tyhle tři vlastnosti). Členové Společenstva se navzájem podporují, aby dosáhli svého cíle. Nefunguje to ale tak, že bychom měli jednoho trenéra a ten nás všechny řídil a diktoval nám, co jak máme dělat. Každý máme jiný styl a s tím se snažíme co nejlépe projít tratí, kterou někdo připraví. Pokud se nedaří, poradíme si. Máme na cvičáku takovou demokracii, i když demokracie je podle Aristotela zvrhlá forma polítey, stejně jako tyranie je nepodařená monarchie.
Spoustu věcí se člověk může (a taky by měl) naučit doma, ať už překážkami nebo bez nich. Správného agiliťáka nakonec nedělá jen překonávání překážek. Na cvičáku pak může svoje schopnosti rozvíjet a dolaďovat. A k tomu se výborně hodí trenér a kolegové - tvoří zpětnou vazbu a všimnou si i drobností, na které nemusíte při běhu myslet. Třeba že můžete ještě zkrátit těsnou otočku nebo poslat psa do slalomu víc napřímo.
Výborná věc, kterou jsem bohužel přestala dělat v okamžiku, kdy jsem na tréninku neměla čas kreslit si tratě, je vést si tréninkový deník. Jeden takový jsem používala téměř pravidelně skoro rok a půl a teď leží na dně šuplíku. Je nejlepší vést si záznamy o tom, jak dlouho trénink trval, nakreslit si sekvence/parkury, jak a kolikrát jste je běželi, co jste cvičili a jestli jste to skutečně naučili. Rovněž není na škodu napsat si plán, jak budete postupovat při učení nové věci. Zejména když se cvičí s clickerem je dobré dopředu mít jasno, za co chci vlastně psovi klikat.
Sequence a parkury
Trénovat jen sequence, jen parkury, nebo obojí? Sequence jsou krátké, takže se dá trénovat delší dobu a člověk si může připravit prvek, který chce procvičit. I s málo překážkami se dá udělat hodně práce. Ale neméně důležité je naučit se soustředit na dvacet překážek. Když jsem začínala, kvůli malému prostoru jsme dělali jen sequence a když jsem pak měla běžet dvacet překážek, už za sedmou jsem se ztratila. Časem jsme to samozřejmě vyběhali, ale když máme tu možnost, mimo sequencí trénujeme i celé parkury. I když máte málo prostoru, není na škodu vybrat si nějaký úsek parkuru a zkusit si něco, co rozhodčí staví.
Opravování chyb
Za všechny chyby psa může psovod. Nejen za takové, kdy mu řekne špatný povel nebo ho přímo navede na špatnou překážku, ale je jeho vina, když není pes dostatečně připravený, aby se dokázal soustředit v rušném prostředí a dělá chyby z nepozornosti. Když běhám, většinou se snažím alespoň jednou zaběhnout danou sequenci čistě a pokud někde udělám chybu, snažím se opravit jen ji a neběžet už celou trať. Pokud je chyba způsobená například tím, že pes byl moc rozběhlý a nezatočil dost těsně, pak je třeba ho opět rozběhnout, bez té rychlosti by to nemělo smysl. Jakmile ale jednou sequenci zaběhnu, už ji neopakuji.
Potkala jsem i závodníky, kteří běželi jednu a tu samou trať pořád dokola, i když ji měli bez chyby. Když jsem se ptala na důvod, tak to bylo proto, aby pes získal jistotu a rychlost. Mně to třeba moc nevyhovujte, spíš mám zkušenosti s tím, že Way pak hledá, v čem je chyba a spíš jistotu ztrácí.
Zajímalo by mně, jak jsou na tom jinde. Asi jako u nás - někdy po chybě běh přeruší, jindy pokračují dál. Myslím, že pro sebevědomí psa je lepší neupozorňovat na chyby vedení. Na druhou stranu není dobré pokračovat v běhu se psem, který se na něj nesoustředí a proto například skáče zóny nebo se zamotá v každé druhé tyčce slalomu. I to je ale způsobeno nedůsledností při nácviku, proto by po přerušení běhu neměl následovat trest. Některým psům jako trest stačí už to, že nemůžou dál běžet. Pokud se stále nedaří nějakou chybu opravit, je dobré prvek zjednodušit, aby měl pes šanci uspět, nebo s jeho opravou počkat, nebo si postavit podobný jinde. U symetrických tratí se například dají chyby opravovat zrcadlově.
V Clean Runu je zrovna článek o tom, jak většinu psů přerušování běhu po chybě deprimuje. Autorka navíc říká, jak je pro její žáky těžké nezastavit se, když něco nevyšlo podle jejich plánu. Schválně jsem si to pak na tréninku zkusila (nějak jsem Waye špatně stáhla a netrefil správnou překážku) a doopravdy jsem pak byla dost zmatená, když jsem chtěla pokračovat. Ale myslím, že není špatný nápad takhle trénovat, člověk by si měl uvědomit, co udělal špatně, a pak to zkusit napravit, aniž by pes věděl, že se napoprvé něco nepodařilo.
Možná to vypadá trochu hloupě, že se pořád snažím, aby pes neměl z tréninku trauma, jenže já to dělám nejen proto, že ho mám ráda, ale protože veselý pes je rychlý pes a já ráda vyhrávám :-) Proto je v mém nejlepším zájmu, aby psa agility bavilo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vendula Vendula | E-mail | Web | 31. ledna 2008 v 6:51 | Reagovat

Ahoj Katko,

díky za tento článek. Je pro mě velice přínosný. Své první dva psy jsem trénovala tak jako všichni ostatní u nás na cvičáku, ale u Kiwi to chci dělat jinak. To, co se z Tvých článků často učím je, že nejdřív je třeba si pořádně promyslet co chci s pejskem dělat a jak to chci dělat a pak to teprve začít dělat. Tedy ne "hodit do vody a pak zjišťovat, jestli umí plavat." Kiwi se pomalu seznamuje s překážkama, s každou pěkně zvlášť, ale tak, ať rozumí tomu, co se po ní při jejich překonávání chce...

Taky mě hodně zaujala část o zastavování za chyby. Vlastně jsem vždycky psa zastavila, i za špatné moje vedení, ale zpětně si uvědomuji, že třeba Roník z toho byl někdy velmi zmatený.  Myslím, že je správné psa zastavit třeba když nezareaguje přesně na povel, ale musím mít jistotu, že pes povel zná a zvládá ho v různých situacích. Na druhou stranu, asi je pravda, že pro sebevědomí psa zastavování za moje chyby není úplně košer, třeba zrovna proto, že pak je nejistý a zpomaluje...

Co se týče čistě zaběhnuté sevence, myslím, že by se neměly běhat po druhé, třetí, x-té... Protože stejně je nejdůležitější právě první běh, tedy buď zaběhnu, nebo ne. A unavovat zbytečně psa tím, že ji běžím několikrát mi přijde zbytečné. Pak se pes třeba už není schopen soustředit na další sekvence/parkury. A jak říkám, nejdůležitější je stejně ten první moment, na závodech taky nemám šanci chyby opravit. PEs je tím jistější, čím je jistější psovod a psovod je tím jistější, čím víc si a svému psovi věří. Podle mě je lepší místo několikanásobného běhání stejné sekvence si jít se psem pohrát a utužit tak vzájemný vztah, pejska uvolnit a připravit na další sekvenci.

2 Jana Z. a Monty+Riči Jana Z. a Monty+Riči | Web | 31. ledna 2008 v 12:23 | Reagovat

Sice nemám dlouholeté agiliťácké zkušenosti, ale přidám se.

Přečetla jsem článek asi třikrát, popřemýšlela o něm a napadlo mě, že jedna věc mi tam chybí nebo to tam je málo zdůrazněné. Podle mě by se mělo trénovat taky podle toho, jaký je daný pes. Nelíbí se mi, když někdo používá na každého psa stejný přístup, stejnou metodiku, reaguje stejně... Naopak jakákoliv z možných metod může být správná, pokud vyhovuje povaze konkrétního psa. Tím se ze psa dostane jeho maximum a trénink ho může opravdu bavit.

Protože v mém blízkém okolí není nikdo, kdo by trénoval podobně jako já, trénuju si dost doma nebo někdy jedu na cvičák sama. Samozřejmě je lepší, když mě někdo vidí běhat, ale musí to být člověk, který ví, o co mi jde a o co se snažím. Mám radši sekvence, parkur má podle mě v tréninku smysl jen proto, abychom se já i pes naučili soustředit na delší trase, abychom se naučili řešit situace, kdy se pes dostane jinam, než ho čekám... Ale když chci trénovat určitou věc, zdá se mi lepší sekvence.

Chyby opravuju jen v některých případech, nikdy neopravuju něco, co jsem zblbla já, ovšem běh většinou přeruším - tak, aby pes nepoznal, že se mělo pokračovat, samozřejmě ho odměním. Ale zase se to musí přizpůsobit psovi. Můj mladší pejsek má dost měkkou povahu, toho chválím skoro za všechno, po chybě většinou běh nenápadně ukončím a mimo parkur uvažuju, jak jít jinak. Zato ten starší je často nesoustředěný a pokud udělá chybu kvůli roztěkanosti, vyloženě mu prospěje ho na to upozornit.

Ještě to opakování podařených sekvencí - já většinou opakuju dost dlouho kvůli chybám, než se nám podaří zaběhnout podle mých představ. Takže na opakování naučeného nezbývá moc sil a nemá cenu to drilovat. Ale když si postavím doma něco malinkého na třech skokovkách, tak to klidně opakuju, i když se to daří, hlavně Ričínka každý úspěšný cvik nesmírně motivuje. Takže zase a opět - záleží na psovi:-)

3 Jana Z. a Monty Riči Jana Z. a Monty Riči | Web | 31. ledna 2008 v 12:31 | Reagovat

Ještě aby to nevyznělo nelogicky - chyby opravuju vždy, ale tím, že běžím znova. Pokud není nutné dát psovi najevo, že něco zkazil (neuposlechnutí něčeho, co spolehlivě umí), neměl by pes poznat, že se jedná o opravu. Takže za pokaženou sekvenci dám něco jiného nebo mu dám chviličku pauzu. No a hlavně když se nedozví, že udělal chybu, nebude opakovaný běh brát jako opravu.

4 KaTachyon KaTachyon | E-mail | Web | 31. ledna 2008 v 17:26 | Reagovat

Janě s Montym a Ričim

Máš pravdu, nijak jsem se nerozepisovala o tom, že ke každému psovi je třeba přistupovat individuálně. Ani mně nenapadlo, že by to šlo i jinak :-) Ale nemyslím si, že každý pes by potřeboval jinou metodu, spíš potřebuje jinou motivaci, aby dokázal to, co jiní. Se stylem vedení to je něco jiného, ale tam spíše závsí na schopnostech psovodů. Někdy mi přijde jednoduší naučit psa běhat dopředu samostatně než naučit psovoda trochu přidat do kroku (můj případ :-)). Měla jsem na cvičáku paní se třemi boxerkami a přestože všechny začínaly stejně a dělaly stejné věci stejnou metodou, každá postupovala jinak rychle a tomu jsem přizpůsobovala konkrétní formu, kterou co dělaly.

Kouzlo metod, které se snažím používat, je v tom, že se hodí téměř na každého psa. Zatímco ne každý pes snese, když je slalomem provlečen na vodítku, za pamlsek to rád udělá každý. Pomalého psa to zrychlí a zbrklého zpřesní. Ale každý pochopitelně postupuje jinak rychle a potřebuje danou věc třeba jinak vysvětlit.

5 Iveta Iveta | E-mail | Web | 31. ledna 2008 v 20:13 | Reagovat

Ahoj Katko.

Opět úžasný článek. Přečetla jsem ho několikrát a myslím, že pro mnohé by to mělo být povinné čtení. ;-) Je tu spousta skvělých věcí.

Co se týče zastavení psa po chybě. "Z toho jsem už vyrostla." Stejně tak běhat jednu věc pořád dokola. Ne že bych to nezkoušela, ale zjistila jsem, že to je stejně k ničemu. Když jsem psa po chybě pokaždé zastavila, docílila jsem jen toho, ža pak v závodě udělal chybu a znejistěl. (na některých psech je to na parkuru bohužel i znát, že se bojí udělat chybu a běh je potom "bez života".) Při větším opakování stejné sekvence, i když byla bez chyby, byl výsledek stejný. Nejvíc se mi osvědčilo nevšímat si chyby, improvizovat tak aby pes nic nepoznal a v dalším běhu se víc soustředit. Pokud mě na závodech chyba rozhodí natolik, že nejsem schopná pokračovat a jen bych blbla psa, je nejlepší mazat nejkatší cestou domů.

Taky se mi osvědčilo běhat sekvence a jen jednou za čas delší trať. My parkury běháme vlastně už jen na závodech. Ale pro začátečníky a nevyběhané týmy je určitě lepší, když se naučí běhat delší tratě v klidu na tréninku.

Docela uvažuju nad tím, že by měla být povinná přípravka, než půjdou lidi se psem běhat agility. Ale málo kdo to pochopí. Všihni chtějí hned běhat. Přitom jde jednoduchým a hravým způsobem psa připravit na to, co po něm budu na parkuru chtít a jemu to pak nepřijde divné. Ale bohužel, tohle můžu do lidí hustit jak divá a stejně mají své klapky na očích i uších. :(

A co bych všem doporučila. Když budou mít tu možnost, aby si investovali do toho a jeli za trenéry, instruktory, na různé semináře..... Jsou to rozhodně skvěle investované peníze. Každý může něco dát. Jde jen o to, najít to co sedí mě a mému psu. Rozhodně nemůžu nikoho "kopírovat". Jde o to najít ten nejlepší způsob běhání a tréninku pro sebe a svého psa.  A to se doma na cvičáku hledá dost těžko.

Vaše společenství vám všem hodně závidím. Je skvělé si takhle předávat zkušenosti a názory. Bohužel u nás to tak nefunguje. Já nemám ani na své psy čas, protože musím vést skupinu lidí a na výcvik máme hodinu a půl. Podle toho to taky vypadá s výsledky. :(

Měj se hezky a hodě úspěchů. Těším se na další články.

6 KaTachyon KaTachyon | E-mail | Web | 2. února 2008 v 8:25 | Reagovat

Ahoj Iveto,

povinná přípravka by se mi taky zamlouvala. Snažím se lidem vysvětlit, že dělám AGILITY, ne skákání přes překážky, a k tomu patří i příprava na suchu. Naštěstí mám na cvičáku moc milé lidi, kterým to nevadí, ale vidím na nich, jak by chtěli dělat i ty překážky. Jenže na to přijde člověk až s druhým nebo třetím psem. A to ještě v tom lepším případě...

7 Lenka Pánková Lenka Pánková | 4. února 2008 v 10:50 | Reagovat

Tak jsem si zase početla a nedá mě to trošku něco málo z pohledu rozhodčího přímo na parkuru na přerušování /ukončování běhů po chybě.Možná,kdyby se někdo zaměřil na výraz psů po ukončení nestačil by se divit těm otazníkům v očích. Jako v kresleném filmu.

Dlouho už jsem neběhala,po x letech se zase pokouším,a můj pohled je takový.Pes udělá chybu proto,že JÁ něco udělám špatně,povel,pohyb,prvek není dotažen do konce,pes a páneček  to neumí a nebo je to pro něho novinka.Bohužel málokdo si toto dokáže přiznat .

A o nějakém radování se psovoda v mnoha případech nemůže být ani řeč.Pokud se někdo raduje jenom proto,že vyhrál tak je  něco špatně.Já mám dobrý pocit z toho,že pes má na parkuru radost a viditelně ho to baví,trať je plynulá a bezpečná a když se nám zadaří je to skvělé,když ne,můžu pátrat sama v sobě čím jsem to zkazila.

8 KaTachyon KaTachyon | E-mail | Web | 4. února 2008 v 16:30 | Reagovat

Tak jsem teď poslední tréninky zkoušela běhat s minimem oprav (když už dvakrát někde zopakoval chybu, tak jsem běh radši přerušila, aby se v ní neutvrzoval, a on se pak o něco lépe soustředil) a nejenže je Tachyon v pohodě (to on skoro vždycky), ale i já mám lepší pocit, že pořád běžíme.

9 pppppllllls odpovezte mi pppppllllls odpovezte mi | E-mail | 2. listopadu 2008 v 11:50 | Reagovat

lidicky napiste mi prosim na e-mail kacka1001@seznam.cz a prosim napiste mi par cviku pro dogdancing?nevim co se tam dela jestli se pes toci nebo skoca po panicce drzeji se za packy a tancuji?pls napiste co se v tom dogdancingu vlastne dela.Thank you.

10 Ремонт холодильников lAxono Ремонт холодильников lAxono | E-mail | Web | 28. dubna 2017 v 15:59 | Reagovat

This picture caught my eye.

I’m all in, I’d better go to bed now.

11 Mossi N lAxono Mossi N lAxono | E-mail | Web | 17. června 2017 v 4:46 | Reagovat

I can’t put up with your bad work!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama