Zóny a my X.

14. února 2008 v 22:19 | by KaTachyon |  Agility
Člověk by čekal, že desátý článek přinese nějaká extrémní odhalení, potvrzení, že všechno jde skvěle a že cvičení nemá chybu, ale tak to bohužel v životě nechodí. Tachyon je statečný, krásně se snaží a já hlavně musím bojovat se svou netrpělivostí, že všechno nejde hned a samo. Za ty čtyři roky s Tachyonem tohle pro mně bylo na tréninku vždy nejtěžší. Nejen při clickeru, ale při každém tréninku se člověk musí naučit hlídat si hranici, kdy je pes vyhecovaný k lepším a lepším výkonů a kdy už naopak jeho nadšení opadává. Je těžké přestat v nejlepším, ale přesně tohle je třeba - skončit s euforií, s perfektně předvedenou zónou a těšit se na další den. Pokud skončíme s frustrací, znechucením, zklamáním, těžko se pokračuje další den (dny) v tréninku. A proto si musím neustále opakovat, že Way to zvládne, když na něj nebudu spěchat a rozhodla jsem se tenhle článek, když ho nemůžu obohatit o tréninkové úspěchy, ozdobit fotografiemi.
No užili jsme si. Kdo jste zkoušel fotit, klikat a odměňovat psa zároveň. Dopadlo to tak, že jsem nevyfotila z Touch Boardu nic tak, jak jsem si to představovala, leckdy jsem se uklikla za jednu nebo obě nohy mimo a naopak jsem nestihla odměnit ty nejlepší pokusy. Když Tachyon na Touch Board šlápnul a já hned neklikla, snažil se mi vrazit čumák do objektivu, co prý mně to ruší ve cvičení, jestli jsem prý slepá, když on se tak snaží. Ale za ten půl měsíc od posledních zpráv jsme přece jen udělali jakési pokroky, tak se jim budu trochu věnovat.

Touch Board
S tím, co Way dělal na Touch Boardu jsem pořád nebyla spokojená. Stále to byla spíš otázka náhody, když se trefil oběma packami, i když jsem mu naklikala, že se má na TB dívat, nevydrželo mu to nikdy dost dlouho. Navíc jsem nechtěla moc cvičit doma, kde mi deska jezdila po podlaze, a venku to šlo vždycky od desíti k pěti. Neviděla jsem přes něj na obě packy a po chvíli začal desku ignorovat. Nakonec jsem ale přišla na to, v čem je háček - doma mi nevadilo sednout si na zem a házet Wayovi pamlsky tak, že si pro ně z TB odskočil, vzal si je a pak se na něm mohl pohodlně vrátit. Venku jsem nechtěla házet pamlsky do trávy, takže jsem mu házela míček a Way se tím pádem díval, odkud kam to zase poletí, navíc jsem ho nemohla odměňovat dost intenzivně a musela se s ním pokaždé o míček přetahovat, než byl ochotný mi ho přenechat. Samozřejmě se pak nedokázal dost dobře soustředit, navíc mně se nechtělo sednout si do bláta, abych na něj viděla...

Tak jsem změnila taktiku. Špinavá jsem od Tachyona tak jako tak, takže do bláta si klidně sednu a odměňovala jsem ho i venku pamlsky tak, že jakmile správně dupne na Touch Board, nabídnu mu ruku s pamlsky před čumákem u země, ale hned s ní ucuknu tak, aby ji následoval a přitom slezl z TB. Leckdy si ani nestihnu vzít další pamlsky a už hupsá na Touch Board. Zkouším tohle týden a úspěšnost se nám zvýšila (zkoušela jsem to pak i bez foťáku a jakmile jsem mohla správně klikat, Way se spletl jen málokdy). Teď už cvičím to, že chci, aby na Touch Board "naskočil", jako to dělají třeba flyballoví psi na boxu. Nejsem si jistá, k čemu přesně to je dobré, protože psi pak při navazování mezi překážkami a na překážkách tenhle styl dupnutí nepoužívají, ale když už nic jiného, psa to tlačí do rychlosti a rychlým reakcím. Jsem zvědavá, jak budeme pokračovat. Jak jsem psala v úvodu, spěchat na psa je leckdy dost ošidné, může to nadělat víc škod než užitku a vrátit psovoda o dny nebo týdny práce zpět.
Nose target
Yup, to jsem si na sebe vymyslela věc, že se bude cvičit na venkovních schodech, než se přejde na kladinu! Po nadšení, jak krásně Way umí běhat doma, jsem měla šok, když jsem viděla, jak se Way na třech schodech venku plíží.
Nejlépe nám jdou schody doma. Aby ne, protože byla tma, když jsem odcházela nebo jsem se vracela ze školy, cvičila jsem raději doma než na zahradě, takže schody na chodbě dělá nejdéle a zná je nejlépe. Pouštím ho tak z 8-10 schodu a zkouším různé pozice - před ním, za ním, někde uprostřed, jdu vedle... Nejvíce mu vyhovuje, když jsem za ním a nechám ho pracovat samostatně. Když jsem před ním, trochu brzdí, protože si mě kontroluje. Ale dokud ne nehýbu, dokáže dát čumák na zem bez problémů. Jakmile zkusím jít vedle (jít o běhání ani nemluvím), je konec. Way se zasekává už pár schodů před koncem a ani nechtěl dát čumák na zem. Přitom když jsem ho učila vydržet v target pozici, mohla jsem chodit před ním, okolo něj, poskakovat si nebo utíkat pryč, na všechno si zvykl a nerušilo ho to. Teď po pár trénincích zvládne i to, že udělám pár kroků, ale obávám se, že tohle pak bude na kladině jeden z velkých problémů - abych mohla běžet vedle něj, aniž by brzdil, protože by ode mně čekal instrukce, co má dělat dál.
Schody na zahradě ještě ujdou, i když i tam se Wayovi líbí volný prostor a moc se mu nechce zastavovat, natož pak dávat čumák na zem, zvláště, pokud jsem někde vepředu nebo stranou. Jeho nechuť zastavit se neprojevuje tím, že by přebíhal konec schodů, ale blíží se k nim velmi neochotně. Protože je ale neděláme dlouho, doufám, že získá trochu důvěru a začne zrychlovat. Ono se taky dost obtížně běhá jen na třech schodech. Schody venku na zahradě mají tu výhodu, že můžu alespoň kousek běžet podél nich, takže můžu simulovat svůj běh podél kladiny. Dusat s Wayem vedle něj dolů po schodech není to pravé ořechové.
Největším oříškem pro nás jsou schody od mostu na začátku procházky. Jak jsem psala už dřív, Way stále bere jako buzeraci to, že musí cvičit dřív, než mu začnu házet na louce vedle míček. Někdy dokáže cvičit velmi pěkně, ale někdy se taky po schodech plíží, jako by nevěděl, která bije. Vzhledem k tomu, že schodu mají stejnou barvu jako asfalt, tak jsem si řekla, že možná opravdu neví, kde by se měl zastavit. Rozhodla jsem se tedy dávat Wayovi na poslední schod žlutý hadr a je to lepší alespoň v tom, že Way ví, kde by se měl zastavit. Zatím rychlost moc nemáme, ale i na schodech doma si pamatuji na období, kdy to předvedení bylo nemastné neslané a časem se to zlepšilo.
Právě kvůli tomu, kolik času by mi mohlo zabrat přecvičování kladiny tak, aby byl skutečně sebejistý (v angličtině bych použila comfortable with, prostě v pohodě, znal by kladinu jako své boty) a zvládl ji překonávat rychle, jsem se rozhodla s ní pomaloučku polehoučku začít, zatímco bude pokračovat i s prací na schodech. Stačilo by jen pár pokusů, kdy bych nic moc nedělala, jen podporovala pořádnými pamlsky Waye, aby si vlezl na konec klády a udělal tam nose target. Zatím náš jediný pokus byl na cvičáku v Ruzyni, kde mají kladinu nižší než je agiliťácká, na konec jsem dala Wayovi target. Asi ho bude nějakou dobu používat, než si s ním bude opravdu jistý, teprve pak ho odstraním.
Sbíhání áčka s obloukem a stride regulatorem
Konečně jsem si řekla, že musím něco udělat se stride regulatorem, což jsou u mně tři pet-flašky spojené různě provázkem. Nastříkala jsem je na černo, aby byly lépe vidět a zkusila jsem je tedy vzít do akce. Jsou neuvěřitelné nepraktické. Cítila jsem se už trochu divně, když jsem na procházku vyrazila s batohem (Touch Board a nástavce pro oblouk), obloukem v jedné ruce a třemi černými flaškami v druhé ruce. Hned po cvičení jsem je navíc stihla rozbít :-)

Stride regulator má vypadat přibližně jako převrácený truhlík na kytky nebo okap (přizpůsobený velikosti psa). Za vrcholem áčka má být přibližně 8 - 12 palců a slouží k tomu, aby se pes natáhl přes vrchol áčka a dopadl blízko nebo v zóně. Nezkoušela jsem tolik pokusů, abych zjistila, jak Way dopadá, ale asi bych měla svoje flašky trochu zvětšit.

Cvičím ještě pořád na nízkém áčku a stride regulator jsem Wayovi ukazovala tak, že jsem si ho nechala vyskočit na áčko, držela ho za obojek (aby mi nevystartoval sám) a pak ho pustila dolů do oblouku (v zápětí samozřejmě letěl dopředu míček) zkusila jsem to ještě jednou a pak jsem Waye už posílala přes celé áčko, protože se zdálo, že flašky vidí dobře a nemá s nimi problémy. Opravdu pak dopadal kousek před zónou.

Mimochodem, na fotce je špatně vidět, že Way má schovanou pravou nohu pod tělem. Sice je jinak uvolněný, protože když běhám okolo áčka s foťákem, není moc pravděpodobné, že se poběží, ale jinak je teď běhání přes áčko jedna z jeho nejoblíbenějších činností a jakmile si někam stoupnu a začnu odpočítávat, Way se skoro proti své vůli začne zvedat.... Podobně mi u Touch Boardu udělal, že jsem ho odložila opodál a než jsem se připravila, tak se k němu bleskurychle připlazil, přední packy skončily na desce. I s nose targetem se ze mně snaží vyrazit nějaké pamlsky navíc :-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Iveta Iveta | E-mail | Web | 15. února 2008 v 12:25 | Reagovat

Ahoj Katko.

Úplně vím o čem píšeš. Fotit a parcovat se psem v jedné osobě prostě nejde. :o) Pokusila jsem se o natočení našeho tréninku a taky nic moc. Jedním okem sleduješ psa a druhým aby Ti nikdo nesebral foťák. :o( Ale aspoň jsem konečně viděla, jak to vypadá.

Jak vidím, tak vám to jde znamenitě. Držím pěsti do další práce a těším se na viděnou.

2 Ремонт холодильников lAxono Ремонт холодильников lAxono | E-mail | Web | 9. května 2017 v 19:37 | Reagovat

Ann gets along with most coworkers, but doesn’t get along with Laura.
Encouraging.

3 Mossi N lAxono Mossi N lAxono | E-mail | Web | 17. června 2017 v 4:15 | Reagovat

Who is to blame for this awful mistake? Tom is to blame for this mix-up.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama