Štěňata a agility - Neopakujte moje chyby

16. března 2008 v 18:51 | by KaTachyon |  Kateřina Lerlová
Je celkem normální dělat chyby. Člověk (nebo taky pes) se tak učí, co je jen plýtvání energií. S Tachyonem jsem jich udělala kvanta. Ale to nejdůležitější na chybách je umět se z nich poučit. Jsem přesvědčená, že u dalšího psa už tyhle chyby neudělám. A vy?

P.S.: Jak by řekl Anakin: "I'm a slow learner."

A nesmějte se mi tolik :-)

Pes se učí, i když o tom nevíte

Vám to bude určitě připadat směšné, že jsem mohla udělat s Wayem tu nejzákladnější chybu, jaká snad existuje, ale přesto jsem ji udělala, protože jsem nad tím nepřemýšlela, dost možná jsem nepřemýšlela vůbec. Na procházce jsem zvyklá chodit se psy převážně navolno, protože u nás jezdí málo aut a hlavně se naši psi celkem sami od sebe naučili přivolání. Jenže Way byl z jiného těsta, když chodím na procházku s ním, tak bych si ho taky měla hlídat a jakmile jsem se mu snažila schovat, obvykle jsem to byla já, kdo ztratil první nervy, co ten pes zase kde vyvádí. A v těch vzácných chvílích kdy přišel, jsem ho cvakla na vodítko, abychom přešli silnici.

Protože Way nenávidí omezování své osobní svobody a toho je vodítko symbolem číslo jedna, za chvíli jsem skončila s tím, že Way na zavolání vzal dráhu co nejdál ode mně a odmítal se dát chytit, jakmile tušil, že budeme muset okolo silnice. Snažila jsem se ho chytat dřív a dřív a nakonec to vypadalo, že strávím celou procházku se vzteklým psem zmítajícím se na vodítku. Když byl na volno, nemohla jsem se přiblížit víc jak na dva kroky a sáhnout po něm bylo nemyslitelné.

Nakonec jsem se rozhodla pro následující postup: Před každou procházkou jsem si nasekala spoustu kousků sušených plící, naplnila obě kapsy, zvolila ještě zapadlejší cesty a kdykoli se během procházky mihl kolem mě, vrazila jsem mu plíci do tlamy (že by si ji vzal ode mně dobrovolně, o tom nemohla být řeč). Za chvíli se Way naučil hru "Když běžím okolo paničky, seberu jí z roky pamlsek." A v tu chvíli jsem pravidla hry pozměnila na to, že musí chvíli u paničky vydržet, než si bude moci vzít pamlsek. Ze začátku to byl třeba krok, jinak se rozhodl, že je jistější utíkat, ale postupně se jeho zaječí sklony trochu utlumily a capkal klidně i pár kroků.
Nikdy jsem ho nedávala po přivolání na vodítko. Když jsem ho potřebovala zastavit a chytit, dala jsem mu povel lehni. Ten měl naučený spolehlivější a hlavně už jsem věděla, že ho musím neustále ládovat pamlsky, aby byl ochotný spolupracovat.

Přibližně v té době jsem ho začala učit přijít na zavolání. Častokrát během procházky jsem si dřepla, volala na něj a trpělivě s pamlskem v natažené ruce čekala, až přijde tak blízko, aby si ho vzal. Bylo to skoro jako s ochočováním dravé zvěře. Jakmile mu přestalo vadit brát si pamlsek z natažené ruky, pomalu jsem ji dávala blíž a blíž k tělu, až musel přijít až ke mně.

Pak jsme začali se saháním. Když přišel, musel vydržet pohlazení, než jsem mu dala pamlsek. Ze začátku se někdy rozhodl vzít roha jen když jsem pohnula rukou, ale když mu nevadilo mávání nad hlavou, dávala jsem ji níž a níž, dokud jsem se ho nemohla dotknout. Pak to bylo pohlazení a pak konečně i chycení za obojek. Mimo pamlsku bylo vždycky odměnou i to, že jsem ho poté vždycky pustila.

Tachyonovi jsou teď čtyři. Procházky tráví tím, že okolo mě poskakuje s klackem a neustále se mu plete pod nohy, jestli náhodou něco nedostane. Přivolání stále bere spíš jako návrh než příkaz, ale většinou stihne přijít dřív, než vyplýtvám zásobu nadávek (když mi dojdou v češtině, začnu s anglickými). Kdybyste mě kdykoli venku potkali se psem a řekli si mi o pamlsky, vytáhnu je okamžitě z kapsy. Za každý, byť sebemenší přivolání je odměňován a s našimi hrami u přivolání jsme se z nutnosti zůstat, dokud ho nepohladím, dostali i k nutnosti zůstat, dokud mu nedám volno. Když přijde a já mu dám pamlsek, můžu v klidu odejít a on bude netrpělivě čekat, dokud ho nepustím (tedy bude čekat, když bude relativně klid, pokud bude rušno, tak na mě čekat nebude).

Štěně a psi

Asi nemusím říkat, že je nejlepší štěně pouštět do hry jen s takovými psy, kterým to nebude vadit a neoboří se na něj. Když nějaký pes napadne malé štěně, může mít na to dané plemeno averzi celý život nebo taky může dlouho trvat, než překoná strach se psů. Zároveň ale není dobré držet štěně dál od všech psů, jako se to podařilo mně.

Nechtěla jsem, aby se Way fixoval na naše starší psy víc než na mě, takže jsem ho na procházky brala zvlášť a na agility jsem mu nedovolovala si s nimi hrát, ale vždycky jsem se ho snažila přesvědčit ke hře se mnou: Jenže zakázané ovoce chutná nejvíce a čím více jsem Waye k ostatním nepouštěla, tím více k nim chtěl. Na agility jsem pak s ním nemohla dělat vůbec nic, protože se celou dobu snažil dostat jen k nim. Byla jsem z toho zoufalá, protože jsme v té době cvičili v hale, kde jsme nemohli ztrácet čas tím, že moje štěně nemá ani přivolání. Zatímco na tréninku jsem se ho stále snažila pamlsky a hrou přesvědčit ke spolupráci (což se mi postupně dařilo víc a víc, i když jsme z toho za chvíli byli oba unavení, jak psychicky, tak fyzicky), doma jsem začala chodit na procházky společně s Cannym.

Canny mi tak dělal druhého Wayova trenéra. Protože je sám dost zvyklý na to, jak se má slušně chovat, nemusela jsem ho vůbec hlídat a Way se tak učil, že má přijít, i když je vedle Canny, že si má sednout, i když je vedle Canny, že si se mnou má hrát, má za mnou běžet... Nejdřív byl Canny v odložení a postupem času mohl při trénování Waye běhat i okolo. A pak se Way učil zůstat odložený, i když cvičí Canny. Už zůstat ležet, když jsem řekla Cannymu sedni, byl heroický výkon a za každý cvik dostal jeden pamlsek Canny a jeden Way. Časem si zvykl, že na tom není škodný a jednou dokonce (když už byl trochu starší) jsem se Cannymu snažila vysvětlit, že se má otočit doleva a on stále nic, Way štěkal (jako vždycky, když je vyloučený ze zábavy) a pak z čirého zoufalství prohlásil zřejmě něco ve smyslu "Ježkovy voči, tohle chce!", vystřihl předpisovou otočku doleva a zase zalehl do odložení...

Většinou proto nepodporuji myšlenky "Pes si na cvičáku nesmí nikdy hrát se psy, jinak by neposlouchal." Naopak, když si bude moci hrát, a to nejlépe s vaším svolením za to, že poslouchá, bude cvičit o to lépe. Když uvidíte, že by si chtěl hrát a nikomu byste nepřekáželi, vyzvěte vašeho psa, aby udělal něco jednoduchého - sedl si, lehl si, nebo se na vás podíval, a pak ho (vždycky s povelem volno) pusťte. Když to budete důsledně opakovat pokaždé, když ho budete pouštět z vodítka, naučí se, že toho, co chce, dosáhne jen tím, že bude dělat to, co chcete vy. A to vy právě chcete :-)

Související články:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Renča Renča | E-mail | Web | 17. března 2008 v 11:37 | Reagovat

Já jsem zase chtěla naučit Bífíka rychle přebíhat silnici...u nohy, ale rychle, aby se nezastavoval a nečuměl, kde co lítá....hihih.... stal se z toho adrenalinový sport, takže teď chce pořád chodit přes silnici, páč je to přeci zábava.

Ale naštěstí se to daří odbourávat.... některé procházky chodíme jen od jedné silnice ke druhé a přecházíme a přecházíme a přecházíme.

Jinak přivolání: při každém přivolání mu prakticky ještě než se u mě zastaví vrážím pamlsek do tlamičky...neřeším naprosto nějaké předsednutí.... Bífíkovi je 7 měsíců a musím se pochlubit, že přivolání bez větších rušivých elementů mám téměř 100%!

hra na cvičáku... prakticky si jezdíme na cvičák  jen hrát. Přijedem ráno, kdy se na cvičáku všichni hafani vypustí a nechají si pohrát a zkouším tam přivolání ....docela to jde. Venku na procházce ho taky nechávám pohrát s psíkama. Ale chybu jsem asi někde udělala, páč se, když vidí psa třeba v dáli na louce, chová divně....začne na mě skákat, začne pískat, tahat vodítko a vůbec jako netáhne k tomu psíkovi..... zvláštní je, že jenom když je na vodítku...když je na volno, tak psy neřeší a skáče kolem mě a chce míček, klacek, pamlsek nebo mi vylíznout oko :-))

2 Dougiens Dougiens | E-mail | 17. března 2008 v 22:11 | Reagovat

Máme pětiletého labradora. Přistěhoval s k nám spolu s mamčiným přítelem ve třech letech, takže mi chvíli trvalo, než jsem si u něj vytvořila nějaký ten respekt ( a i teď mi připadá, že si myslí, že jsem tu jen jako zásobárna pamlsků). Je hrozně hodnej, takže docela i poslouchá. Ovšem to přivolání nám dělá problémy. Když ho zavolám, tak někdy přijde, někdy ne. Začala jsem teď s tím, že ho k sobě volám a čekám než přijde, potom ho odměním a zase pustím. Snad to bude mít nějakej úspěch. :)

Jinak když přecházíme silnici, tak on už by nejradši běžel na druhou stranu, takže ho kolikrát musím odvolat z prostředku ulice. Vždycky když se vrátí, tak ho odměním, řeknu mu, aby si sednul k noze, chvíli počkám a pak ho pustím. Občas ho taky připnu na vodítko, takže vlastně nikdy neví, jestli bude vodítko. Pamlsek ale dostane vždycky, takže chodí i rád. Často se mi stane, že zase letí jako blázen, já ho zavolám a on se zastaví na tý ulici, rozhlídne se, podívá se na mě stylem "Co je? Vždyť nic nejede."  XDD

3 Rrepair lAxono Rrepair lAxono | E-mail | Web | 29. května 2017 v 2:13 | Reagovat

As for me, you can rely on his support.

4 Mossi N lAxono Mossi N lAxono | E-mail | Web | 18. června 2017 v 14:22 | Reagovat

On the off chance that you don’t find him at work, here’s his home address.

5 Took F lAxono Took F lAxono | E-mail | Web | 15. července 2017 v 19:50 | Reagovat

When will you go? Make up your mind.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama